Interview s Miroslavem Žambochem - Kompletní profil

28.11.2024

Intro

Miroslav Žamboch je významný český autor, známý svými příspěvky do žánrů science fiction a fantasy. Je jedním z autorů, kteří v Česku posunuli tyto žánry blíže ke světovému standardu. Jeho knihy bohaté na akci jsou však rozmanitě obohaceny o detektivní prvky americké drsné školy, prosvětleny obrazotvorností a specifickým humorem, a někde zase zatemněny stíny hororu.

Jedná se o autora s velkým rozsahem, jehož všestrannost mu umožňuje psát akční povídky, vypravěčské romány i pohádky pro děti.

Narodil se 13. ledna 1972 v Hranicích na Moravě a dětství strávil v nedaleké Kopřivnici. Rázovitost tohoto severomoravského města nabízela mnoho sportovního vyžití – házená, plavání, judo. Ale také poskytovala mnoho příležitostí k interakcím s místními panelákovými a sídlištními "2+1" antihrdiny. "2+1" nemuselo nutně vypovídat o pokojové rozloze jejich bydliště, spíše o jejich zálibě si na vás někde počkat, pronásledovat vás pár ulic až do nějakého zákoutí. Zde, a s velkým nadšením vám v přesile dva ku jedné (ve váš neprospěch) vysvětlí, že máte nejspíš problém, o kterém jste dosud nevěděli.

Možná to byl právě mladý Miroslav, který díky psychice zocelené v kontaktních sportech a nátuře mladíka, který ze rvaček rozhodně necouval, přispíval k "šíření porozumění a klidu" do těchto mladých městských duší Kopřivnice 80. let. Mnoho času trávil také se svým bratrem, dále pak jízdou na kole, hraním stolních her, či četbou knih Julese Verna.

Pak bylo na řadě vystudování gymnázia Mikuláš Kopernika v Bílovci. A možná právě zde, ve zdech tohoto institutu, došlo k "vymlácení" nespisovných tvarů jako "bysme/byzme" a jejich následnému odhození z autorova slohového inventáře paní učitelkou literatury, která nadějného autora utvrzovala ve správném použití jazyka českého přepisováním desítek stran z knih jejích oblíbených autorů. Právě v těchto dobách autor začíná psát své první příběhy.

Kopřivnicí a Bílovcem zocelený autor se jal dokázat svou dobrou výchovu spojením studia s přivyděláváním na chmelových brigádách. V těch pokračoval i během studia Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze. Na jedné z těchto chmelových turnusu získal krom nepotřeby pít pivo i draft svého prvního povídkového samizdatu. Otázkou ovšem zůstává, jak svědomitým pracantem začínající autor byl, pokud místo soustředěného česání chmele konstruoval nitky svých prvních příběhů. Jedno nebo druhé muselo být upozaděno, ale o tom později :).

Po dokončení vysokoškolského studia zakončeného inženýrským diplomem se Miroslav Žamboch uchytil v Ústavu jaderného výzkumu v Řež. Inženýr Žamboch ve své hlavní profesi zabývá stárnutím jaderných elektráren, píše zprávy, kterými pak elektrárna dokladuje bezpečnost svého provozu před Státním úřadem pro jadernou bezpečnost. Čtenáři se ale nemusí ničeho obávat; na plné vychutnání autorovy tvorby vystudovaný matfyz mít nemusíte!

Jedná se o autora s mezinárodním publikem a vlastním osobitým stylem, jenž napsal více než 50 knih a publikoval povídky v časopisech Ikarie a Pevnost, a také v antologiích Čas psanců, Kostky jsou vrženy, Legendy české fantasy, Legie nesmrtelných, a další.
Knihy Na ostřích čepelí, Bez slitování, Drsný spasitel, Seržant, Líheň byly přeloženy do polštiny; pohádka O olši, která nikdy nic nevzdala se dočkala i anglického vydání.

Dále Miroslav Žamboch založil s Jiřím Walkerem Procházkou knižní série Agent John Francis Kovář (JFK) a posléze, i když už samostatně, série X-Hawk. Do obou serii sám přispívá. Tyto projekty slouží jako inkubátor pro nové talenty, jako nové hřiště pro skvělé autory, kteří chtějí zkusit hrát dle pravidel někoho jiného, nebo jako pomocná ruka podílející se na zviditelnění již rozepsaným autorům, kteří se ale ještě neetablovali. Nejen jeho díla, ale i jeho činy posunují českou sci-fi a fantasy dál.

Žambochova publikovaná prvotina "Zpověď válečníka," temná a syrová povídka z vikingského prostředí, se kterou vyhrál soutěž o nejlepší povídku, napsaná v roce 1992, byla čtenáři velmi dobře přijata a dočkala se své časopisové publikace v roce 1993. Po osmi letech vydavatelské pauzy, kdy ovšem autor nepřestal tvořit, navázal svou nejúspěšnější sbírkou povídek "Poslední bere vše", vydanou v roce 2000. Poté následoval jeden velký román, který se nakladatelství Poutník rozhodlo vydat v době, kdy se dávala přednost anglosaským autorům. Tento rozjezd nadějného začínajícího spisovatele korunovala další velmi dobře přijatá, s umělecky zdobenou obálkou zdobená, sbírka povídek "Na křídlech tornáda," kterou opět vydalo nakladatelství Poutník a to v roce 2004.

Jak se říká: "Zbytek už je historie," a o té se můžete více dozvědět v následujícím interview.

Miroslav Žamboch je tvůrcem svých vlastních světů, do kterých konzistentně zasazuje své hrdiny tak, že se vybrané charaktery mohou dokonce i potkat a interagovat.

Je známý vlastními úspěšnými sériemi.

  • Bakly
    Bakly - muž, který již zaplatil příliš mnoho. Muž disponující velkou silou, životem získanou brutalitou, a chladnou hlavou která mu umožní ještě určit způsob a pořadí v kterém zemřou ti co se mu postaví do cesty, nebo ti kteří ohrozí těch pár živých kterému mu ještě zbyli, na kterých mu záleží. Přijímá a plní jednu zakázku za druhou, aby splatil dluh své krve.
    Celkem vyšlo 15 děl různých délek, kde se můžete setkat s tímto drsným hrdinou se smyslem pro čest.

  • Seržant
    Sada 4 románů. První vydaný, nultý díl - Seržant, představuje vojáka a bojovníka Lancelota, vyzbrojeného automatickým kvérem, pistolí ráže 45 a dvěma meči pro boj zblízka a kamarádem čarodějem, který patří do inventáře Lancelotovy čety. Jejich počínání v této knize nastavuje univerzum, ve kterém se s odstupem 250 let odehrává děj trilogie Veterán, Kapitán a Válečník, s vojákem Maxmiliánem Bronsteinem v hlavní roli.

  • Koniáš
    Prohnaný, mazaný, obratný a zkušený válečník, poutník, vyhnanec a dobrodruh s aristokratickou minulostí, ozbrojený mečem, vrhacími noži, dýkou, opakovací kuší a občas i koněm, vycouvávajícím pozpátku z nebezpečných situací, aby hrdina nemusel nastavovat záda nepříteli. Koniáš je rozporuplný hrdina, avšak s morálním kodexem, který v sobě kloubí charaktery jako Geralt z Rivie, Jack Reacher nebo Harry Hole. Stal se jedním z nejoblíbenějších fantasy hrdinů české literární scény. Má to ovšem těžké, protože s počtem a prostředky jeho nepřátel to postupem času začíná být velmi vážné.
    Koniášovský svět je promyšlený, s ostatními díly do sebe perfektně zapadající, obohacený napínavým dějem, který se nezadržitelně valí vpřed. Koniáš bojuje, přežívá, ale hlavně fascinuje a vtahuje do pohlcujícího světa, popsaného v celkem 16 dílech různých délek a forem.

  • Agent John Francis Kovář (JFK)
    Miroslav Žamboch, kromě děl vydaných v zmíněných sériich, vydal 25 dalších samostatných titulů (Predátoři, Drsný spasitel, Samarkand, Ve službách klanu, Zakuti v oceli…), ale také jednorázově přispěl do slavné série Mark Stone dílem "Meč proti sekeře". Tento díl byl pozitivně přijat – překvapivě nikdo si moc nestěžoval – protože autor si dal záležet, aby se líbil jak fanouškům Marka Stonea, tak i jeho vlastním. Přispění do této série mělo však jeden skvělý vedlejší efekt pro českou sci-fi a fantasy: motivovalo autora k založení série vlastní, která se současně stala první ryze českou sci-fi/fantasy sérií. Miroslav si nejspíše řekl: "Tak kruci, sám píšu do série někoho jiného, celkem mě to bavilo, ale bylo to časově náročné a úplně mi to nesedí. Proč neoslovit dobrého kamaráda Jirku, který taky dost píše, a nezaložit vlastní sérii, do které pozveme další autory!"

    A tak vznikly první čtyři díly sci-fi a fantasy cyklu, kombinujícího akci a dobrodružství.
    První epizodu odstartoval elitní voják s perfektní dedukcí, Jan František Kovář, v Praze.
    Dílo neslo název Pašerák a nakladatelství Triton ho vydalo roku 2005.
    Jiná dříve oslovená vydavatelství zpočátku nechtělo sérii vydávat, protože bylo přesvědčeno, že se taková série v českých zemích nikdy nebude prodávat a oba autoři byli pasivně odmítnutí, ale jak se později vyjádřil Jirka W. Procházka (JWP): "No, a ono se to celkem prodávalo." Samotný JWP, spoluautor antologie Legendy české fantasy, do této série přizpěl šesti díly. V roce 2014 JWP založil s režisérem Radkem Volfem nakladatelství audioknih Walker & Volf zaměřené na původní českou sci-fi, fantasy, horror a thriller.

    Stručný popis série: Hlavní hrdina, JFK, člen agentury Equilibrii Ferrarius (ve volném kontextu stav neotřesitelné rovnováhy, v knize ale doslova přeloženo jako Kováří Rovnováhy; EF), čelí různým nepřátelům v paralelních světech, kde se střetává magie s technologií, historie s alternativními realitami. Každý díl nabízí nový svět a nové výzvy, ať už se jedná o boj s nesmrtelnými armádami, apokalyptické pandemie nebo konflikt s upíry. Hrdinové se často musí vypořádat nejen s fyzickými nepřáteli, ale i s morálními dilematy a vlastními vnitřními démony. Miroslav Žamboch zatím do JFK přispěl 7 díly z momentálně celkového počtu 43 knih, ale tento počet se již brzy rozroste o další přírůstky.

  • Agent X-Hawk (AXH)
    Jedná se o spin-off k sérii JFK, tedy pohled z druhé strany, kde to prožíváte z pohledu nepřátel Johna Francise Kováře. Tyto díly nabízejí hluboký vhled do konfliktů mezi Agenturou EF a jejím bývalým členem s vemlouvavým a hlubokým hlasem, temnou minulostí, smyslem pro lest a krutost, trochu připomínající Dartha Vadera, Lordem Xaveriusem Hawkem.
    Tato postava byla poprvé uvedena v druhém díle série JFK, Není krve bez ohně, napsaném Jiřím W. Procházkou.

    Tyto díly jsou plné akčních scén a komplexních postav. Série se vyznačuje temným a napínavým vyprávěním, které čtenáře vtáhne do světa intrik a tajných operací.
    Zatím byly napsány dva díly Miroslavem Žambochem s přispěním Jana Hlávky a Libora Machaly, přičemž každý z nich napsal jeden díl.

Miroslav Žamboch je také cestovatel. Při svých osobních i služebních cestách navštívil mnoho míst; některá obdivoval, na jiných dokonce tvořil své literární dílo. Rád bych tuto část o autorovi uzavřel vzpomínkou na jednu z takových cest a podělil se s vámi o zážitek Martina Fajkuse, šéfredaktora časopisu Pevnost, ale také člověka, který se významně zasloužil o vydání sbírky o Koniášovi "Ostří oceli". Právě tato sbírka pro mnohé čtenáře v roce 2002 znamenala objev jejich nového oblíbeného autora, který na dalších 22 let nezklamal a nepřestal inspirovat mnohé začínající autory v oblasti sci-fi a fantasy.

Krátký příběh ze vzniku Ostří Oceli:
Stalo se to zrvona v době, kdy jsme dojednávali finální podobu Ostří oceli. Mirek zrovna přijel do Ostravy a já a nakladatel Libor Marchlík jsme se setkali v knihkupectví Matrix. Tam jsme setrvali v družné debatě, jak se říká, a probrali spoustu témat. Mimo jiné i Mirkovu služební cestu do Japonska. Co mi ale utkvělo v paměti, byla jeho katana, kterou si odtamtud přivezl, a s hrdostí nám ji ukazoval. Dokonce provedl i několik postojů s obnaženou katanou a nakonec mi ji půjčil do rukou. A to byl opravdu skvělý pocit, držet ji v ruce. Právě tehdy jsem si umínil, že si taky pořídím meč.


Můj pohled na autora

Miroslav Žamboch a jeho tvorba představují unikátní svět v české sci-fi a fantasy literatuře. Zatímco někteří čtenáři mohou vnímat určité podobnosti s jinými autory, Žamboch si vytvořil svůj vlastní osobitý styl. Žambochova díla se vyznačují hlubokou technickou přesností a detailními popisy nadpřirozených i technologických jevů. Jeho knihy často obsahují promyšlené příběhové linie s minimálně dvěmi příběhovými oblouky, kde i každá smrt má příběhový či emoční význam. Na rozdíl od některých autorů, kteří se mohou opírat o opakující se dějové šablony, Žambochova tvorba je rozmanitá a nabízí širokou škálu dějů a postav. Jeho humor je sofistikovaný, někdy až suchý, a dokáže si udělat legraci i ze svých vlastních hrdinů.
Žamboch také dbá na to, aby jeho postavy byly realistické a do každé z nich vkládá kousek sebe. V sériích jako Bakly, Koniáš a Seržant vidíme temnější tón a unikátní pojetí střízlivě dávkovaného humoru. Žambochovy knihy jsou nejen čtivé a akční, ale také plné hlubokých zamyšlení. Jeho přístup k magii a moderním technologiím je detailní a reálie jsou vždy pečlivě vysvětleny, což přispívá k autentičnosti jeho světů.

Na následujících stránkách budete číst o autorovi, který si dal tu práci oslovit a konzultovat profesionály v různých oborech, aby zajistil co největší realističnost svých příběhů. Žamboch si dává práci věci nejdříve nastudovat, pochopit, někdy i v praxi ověřit a pak konzultovat správné zaimplementování nových poznatků do textu. Příklad může být jeho konzultace s profesionálními vojáky na témata jako taktika boje, vojenské přesuny, jízda, střelba a obsluha tanku, nebo styl a bonton, s nímž určité šarže oslovují a salutují vyšším vojenským hodnostem. Detaily typu: Kolik metrů lidských kostí musí být umístěno do prastarého obětiště o rozloze 120 na 120 metrů, pokud je nám známa hustota lidské kosti (odvozená v polních podmínkách z prasečí, která má vysokou podobnost s lidskou), aby se spodní vrstvy kostěného masivu začaly váhou vrchního nánosu drtit na prach. To je jen jedna z mnoha vln autorovy originality, jejíž dějovými skoky budete obohaceni při plachtění na křídlech tornáda napříč jeho představivostí.

Žambochova schopnost skloubit technologie současnosti s představami budoucnosti a nadpřirozenými prvky je jedinečná a dodává jeho tvorbě nezaměnitelný charakter. Je pro mě autorem s dobrým vyvážením a chytře zvolenými kompromisy. Někomu může vadit rozvláčnost některých jeho delších děl a vyšší míra narativní elokvence, která je však vyvážena perfektními dialogy, vývojem postav, ale hlavně nápaditostí a originalitou.

Autorův sloh je vytříbený léty praxe, ale co mi přišlo jako nejzajímavější poznatek, bylo úsporné nakládání s přídavnými jmény a eliminace zbytečných slov.

Pokud bych měl mluvit o autorově lidské stránce, jsem nadšen.
O Miroslavu Žambochovi jsem se dozvěděl skrze svého kamaráda, který mi doporučil "Drsného spasitele" jako ideální knihu k utvoření prvního dojmu. Po dočtení knihy jsem se začal probírat různými psanými rozhovory a esejemi publikovanými na stránce autora. Ty mě utvrdily v názoru, že se jedná o pohodového, chytrého a vtipného spisovatele, ale hlavně slušného a skromného člověka. Naše osobní setkání, domluvené předem na jednu hodinu autorova času, probíhalo přesně tak, jak jsem si přál. Miroslav Žamboch mě přivítal ve své kanceláři, kde právě vstal od rozdělané práce. Ve sportovním oblečení a s úsměvem na tváři mi podal ruku a nabídl místo u pracovního stolu. Poté zasedl vedle mě, s úsměvným kývnutím svolil k nahrávání rozhovoru pro jeho pozdější přepis a s lokty položenými na desku stolu v klidu pozoroval, co ze mě vlastně vypadne :).

No, a to se všechno dozvíte na následujících stránkách.

Osobně jsem moc rád, že jsme se s Mirkem dali před (snad 25 lety, možná i více) lety dohromady, je to skvělej kluk, je to chlap, pro kterého je čestné slovo nejvyšší hodnota (a samozřejmě i rodina, to je jasné!) a takových přímých lidí dnes už moc není. Vzpomínám na naše nesčetné besedy o Johnu Francisi Kovářovi i o životě jako takovém - a jsem rád, že dodnes stále komunikujeme jako nejlepší přátelé.


Interview

Toto interview je zhotoveno dle přepisu nahraného rozhovoru, a bylo doplněno o další sadu doplňujících i dodatečných otázek, které již proběhly písemnou formou.

…teď ještě má motivace, tedy proč jsem vlastně tady. Jsem pochopitelně fanoušek vašich knih; mám je doma skoro všechny, i když jsem je všechny ještě nečetl. Dále mě pak mile překvapilo, že jsme vyrůstali ve stejném městě, v Kopřivnici. Ta myšlenka, že jsme žili na stejných místech, ke kterým bychom se mohli v rozhovoru vrátit, mi přišla zajímavá.

Nejvíc si mě ale získaly odpovědi vašich předchozích rozhovorů, které jsem si procházel v rámci přípravy. Jejich obsah, ale hlavně jejich styl mě nadchl, až jsem si musel říct: "Jo, to bude dobrý chlap, to je ten správný charakter pro pořádné interview." A to je vlastně ta motivace, proč jsem dnes tady.

Takže prosím Vás, vy jste:

Autor, technik, inženýr, skaut, airsofťák, cestovatel, otec a manžel.
Je ještě co by jsme k tomu mohli…

Myslím že jsme to docela vystihli; asi i sportovec bych řekl, rád sportuji.

Berete psaní více jako koníčka nebo jako druhou práci?
Jako koníčka - jasně.
Psaní je můj koníček, který se rozvinul postupně.

Prosím vás, hned se k tomu vrátím, ale jak je to u vás se zdravým životním stylem? Ptám se proto, že vaši hrdinové mají často chuť na pořádného panáka, nebo rovnou dva panáky dobrého koňaku, případně na cokoliv, co je zrovna po ruce, klidně i v brzkém dopoledni. Nebo na dobrou cigaretu, kdy první šluk a příval nikotinu zbystřují smysly a navozují pocit krátkodobé malátnosti. Někdy jsou tyto požitky vykresleny tak barvitě, že kdybych byl léčící se alkoholik nebo člověk marně bojující s ukončením nikotinové závislosti, asi bych knihu zavřel a rovnou se rozplakal.🙂
Snažím se udržovat zdravý životní styl v rámci svých možností. Nekouřím, tady považuji zdravotní rizika za příliš vysoká. Ale ty popisy jsou samozřejmě na základě vlastních zkušeností. Mám rád víno.

Berete víno také jako investici, nebo i jako sběratel?
Na investování do vína nemám peníze ani prostory : ).

Jakou odrůdu a jakost si Miroslav Žamboch dopřává, když má náladu na dvojku či šestku dobrého vína?
Mám rád suchá vína, ryzlinky, veltlín a pak silná červená, z jihu, kde je víc slunce.

Nyní zpátky ke zdravému životnímu stylu. Jakým sportům se v současné době věnujete a s jakými sporty, kromě juda, máte zkušenosti z minulosti?
Byl jsem nadšený, i když nijak dobrý džudista, plaval jsem, hrál házenou. Rád jezdím na kole, rád jsem běhal, tady jsem bohužel musel ustoupit stížnostem těla, začal jsem boxovat. Samozřejmě v rámci svých možností, bez nějakých ambic kromě přežití každého tréninku.

V jednom z vašich předchozích rozhovorů jsem se dozvěděl, že rád čtete hard science fiction. Kdo je váš oblíbený autor? Máte také rád cyberpunk jakožto odnož hard sci-fi?
Mám rád CyberPunk, samozřejmě že mám rád i Williama Džipsna, Gibsna, nikdy moc nevím jak se to správně vyslovuje - Takže hádám titul Neuromancer… -
Ano, ten taky, dále pak Count Zero, Mona Lisa Overdrive, já jsem od něj přečetl prakticky všechno co vyšlo. A pak mám rád - ten autor si myslím jmenuje Peter Watts - od něj pak Slepozrakost, Echopraxia, a jméno dalšího autora už jsem zapomněl ale třeba knihy jako Tichá Válka (Paul James McAuley) a podobné. Mám prostě rád Hard Science Fiction; jedno z mála mých opravdu oblíbených.

V dalším rozhovoru, myslím, že to bylo pro Sarden, se mi líbila vaše reakce na otázku ohledně porovnání aktuální literární tvorby a tvorby z dob vašich začátků na počátku devadesátých let, které byly těžší než dnes, kdy psát a vydávat může v podstatě každý. Ale ono to pak podle toho i vypadá.
Vy jste odpověděl naprosto skvěle, když jste současnou tvorbu přirovnal k rozdělení pravděpodobnosti na Gaussově křivce: "Čím více děl vyjde, tím větší je šance, že se objeví kvalitní odchylka, která nás zajímá a padne nám do noty." Kromě názoru na současnou tvorbu by mě ještě zajímalo, kde byste se na té Gaussově křivce umístil vy?
To já mohu říct asi jen velmi těžko, to musí ocenit a posoudit někdo jiný. Ale musím říct, že kdyby mě úplně naplňovala to co čtu, tak bych asi nepsal a užíval bych si jen to čtení. Rozumím… takže, to co vychází ne zcela naplňuje představu o tom, co bych chtěl já číst.

A nebo to tu představu naplňuje jen v tak málo případech že mám spoustu volného času kdy mohu psát :).

Nakousl jsem téma vašich začátků z počátku devadesátých let. Jak tehdy vypadala česká literární scéna? Kdo se tehdy vydával, kdo byl na vzestupu a kdo podle vás psal velmi kvalitně, ale nedostal zasloužený kredit? Jaký jste z toho tehdy měl pocit?
To už je opravdu hluboká minulost, alespoň z pohledu scifi. V té době byl problém publikovat pod českým jménem, protože trh naprosto ovládla anglosaská scifi a fantasy. Pamatuji si, že někteří čeští autoři tehdy publikovali pod anglickými pseudonymy. Jako zjevení na mě snad v roce 1990 zapůsobilo Na pomezi Eternalu od Vilmy Kadlečkové, potom jedna fanzimová novela, kde hlavní hrdina přelstil emisara cizí civilizace hodem bumerangem. Víc už si nevybavuji.

A také na mě zapůsobil román Živé meče Oragu Jardy Jirana. A myslím, že v té době se etabloval Jarda Mostecký.

Byl někdo z branže, kdo vám na začátku pomohl se etablovat, nebo jste všechno zvládl sám na vlastní pěst?
Pomohlo mi to, že Egon Čierny v Poutníku vydal mou prvotinu "Poslední bere vše" a pak zariskoval a vydal tlustý román stále ještě neznámého autora. A myslím, že se mu to vyplatilo.

Zmínil jste Egona Čierného, slavného hledače talentů v oblasti sci-fi a fantasy a zakladatele Klubu Julese Vernea, který nás opustil v roce 2021. Můžete se podělit o nějakou hezkou vzpomínku na něj, třeba z úplných začátků vaší spolupráce?
Měl jsem Egona moc rád. Občas vykládal skvělé zážitky ze své cesty po Mongolsku. Tady se bavím o době dávno minulé. Například uvázli v písečné bouři, tři dny se mačkali v zavřeném džípu, písek se dostal úplně všude a když Egon říkal všude, tak tím myslel opravdu všude. A jejich mongolský řidič každý večer do té bouře vyskočil s otýpkou sena a za chvíli se vrátil bez ní. Nakonec se ho zeptali, proč to dělá, a on jim prozradil, že přece musí dát žrádlo těm čtyřiceti koním, co se ukrývají pod kapotou.

To někdy vymyslí jen život sám :).
Od Vašeho putování s Poutníkem až po spojení s nakladatelstvím Triton, které se pro vaše knihy zdá být významné. Ředitel nakladatelství, doktor Stanislav Juhaňák, zmínil, že jste se poprvé setkali na Festivalu Fantazie v Chotěboři. Nechal však na vás, abyste tento příběh vyprávěl. Jak se toto setkání odehrálo a proč jste si vybral právě Triton pro své knihy?
Z mé strany je to o osobních sympatiích, odhaduji, že jsme si vzájemně sedli.

Poprosil jsem pana Juhaňáka, jestli by vám pro toto interview nepoložil jednu otázku. Prý se vás mám zeptat, která z vašich knih v Tritonu se podle vás prodávala nejvíce? :)
To přesně nevím. Ale vím, že velmi dobře se prodává mini pohádka O vrbě, která nikdy nic nevzdala a to mi dělá ohromnou radost. Ta ale není mezi scifisty moc známá : )
No, možná to mezi scifisty moc nefrčí, ale dokázala toho dost. Krom rekordů v prodejích je to současně i vaší jedinou knihou přeloženou do angličtiny :).

Jak sám sebe hodnotíte jako autora? Nemusíte být skromný.
Při čtení si uvědomuji a vidím spoustu věcí, které se mi nelíbí; myšleno na textech jiných autorů. Od jisté úrovně stylistiky prostě číst nemohu. No a pak na druhou stranu, když najdu text, který mě nadchne, říkám si: "Wau, tohle bych chtěl," "Takhle bych to chtěl umět". Takže ano, nacházím i díla kde si říkám: "Tohle je úžasné", "Tohle je něco, čeho bych chtěl dosáhnout", a nebo si říkám "Tak tohle já nikdy nenapíšu" protože přestože se mi to líbí, není to můj styl a já se k tomu ani nepřiblížím.

Mám hodně rád Raymonda Chandlera - americkou drsnou školu; kdy jeho texty, nebo obecně jeho styl, je hodně barvitý - vůči stylu současné doby trochu zastaralý, možná pomalejší - a já si v minulosti cvičně zkusil napsat pár textů tak, abych se Chandlerovi nějakým způsobem přiblížil. Ono to šlo, ale tento druh způsobu formulování nebo vyjadřování mi není vlastní, tedy jsem tento směr opustil poněvadž mi to dávalo docela zabrat a není to styl jakým bych se chtěl dále ubírat, směr kam bych se chtěl posunout. To byl tedy Chandler, jeden z mých oblíbených, jeden z těch "wau"...

Dále se mi líbí strohý styl, od autora Žoldnéřů…..Frederick Forsyth. Jeho styl je téměř až novinářský, brutálně jednoduchý. Co dále napsal…Žoldáci, Spis Odessa, napsal toho opravdu hodně…dále třeba Den Šakala. Forsytha čte dědeček mé ženy (Ahoj Rudo :) !!), ten má zase oblíbenou Boží pěst ... To taky! Ano ano. Tak tohle se mi třeba taky dost líbí i když ten styl mi není vlastní, tak přesto jsou tam sekvence kdy si jen zase říkám: "Wau, tohle je opravdu skvělý."

Paráda. Tak to jsme si tady dali takový světový detour. Abych pokračoval v další otázce, vy jste vlastně fyzik. Nedávno byl hodně populární, i když spíše marketingově propíraný, remake slavné knižní série od Liou Cch'-Sina "Vzpomínka na Zemi", kde asi nejvíce do paměti diváků a čtenářů utkvěl název prvního dílu "Problém tří těles"…
Já jsem se díval na pár dílů a, no, nějak jsem to pak už nedokoukal :).
Ani knížní či audioknižní zpracování by vás nepřesvědčilo?
Ani ta knížka mne nijak neoslovila; pak jsem to zahlédl na Netflixu jako seriálovou adaptaci.
Já ty čínské autory v literatuře prostě nějak nemusím. :) Nesedí mi.
A dokázal by jste problematiku tří těles spočítat? :)
Ne, haha :).

Vy jste prý nadšenec a posluchač českého punku, který rad často používáte jako kulisu ke psaní… Jo, to je pravda.
Dokázal by jste mě doplnit, kdybych Vám tady zanotoval náhodný kousek punkového verše? Zkusme to.
"Budeš mojí sestrou a já zas tvým koněm,
Ukážu ti peklo i co přijde po něm."

Přemýšlím, ale zrovna asi tenhle verš si nevybavuji.
Kapela NVÚ, skladba Sestro.
Tak kapelu NVÚ mám rád. Dál: NVÚ, SPS. "E!E" možná?. Jasně, EE, Visací Zámek, Z nouze ctnost, Cocotte Minute, Totální nasazení. Ty rád poslouchám.
Jo, tak to je hodně kvalitní sestava :).

Čas trochu odbočit. Jaký máte názor na současnou světovou politickou situaci? Co si myslíte o tom, co se nyní děje ve světě - počínaje Ruskem válčícím na Ukrajině, přes konflikt mezi Izraelem a Hamasem, až po Čínu, která zbrojí? Znepokojuje Vás to? Přemýšlel jste třeba o pořízení zbrojního průkazu nebo o tom, jak byste byl připraven bránit svou rodinu? Znepokojuje Vás vyhlídka na možnou třetí světovou válku?
Třetí světová válka mně až tak neznepokojuje, protože předpokládám že bychom byli s nukleárním úderem první na řadě, takže bychom se tím neměli příliš trápit. Ale samozřejmě, že mě současná situace trochu znepokojuje, samozřejmě že se mi to nelíbí.

Já se v dnešní době nerad na veřejnosti vyjadřuji k politickým záležitostem…
Rozumím, nemusíme dále řešit politiku... -
Jinak zbrojní průkaz mám, a mám také spoustu nábojů.
Řekl nežně. :)

V úvodu jsem zmínil své nadšení z faktu, že jste vyrůstal v Kopřivnici. Na jakou školu jste chodil? Je ve vaší tvorbě něco, co poukazuje na toto město nebo na blízká místa v okolí Kopřivnice či v rámci Novojičínského kraje?

Určitě. Chodil jsem na Školu Alšová, později na Pionýrskou (dnes pojmenována na počest Emila Zátopka). A odpověď na druhou část otázky: V okolí Kopřivnice se odehrává jeden díl ze série JFK.
- Opravdu? Kdy, kde? - Mám pocit že Štramberk je v tom příběhu kontaminovaná zóna, a pak někde v Beskydech schovávám vzducholodi.  - Jinak já jsem vlastně odchovanec Rybího... - Ano, to je vlastně od Štramberka přes kopec. Takže v Beskydech jsem schovával obrovskou 300 metrů dlouho vzducholoď a hledal jsem místo, odkud nebude moc vidět.
Dál - Drsný Spasitel se odehrává částečně na Ostravsku…no a potom v té knížečce o vlkodlacích a upírech, hlavně tedy o vlkodlacích, ta se odehrává hlavně ve Frenštátě. Kniha s latinským názvem..jen si teď nemohu vzpomenout..ale počkejte, já tu knížku vlastně mám možná tady v knihovně..jmenuje se toooo - In nomine sanguinis! - Ano ano, to je ona! A pak je ještě druhá s latinským názvem… - Jo, tahle, za chvilku si vzpomenu :) Mno a hlavní hrdina se prostřeloval někde kolem okraje Vlčovic, na hranici Frenštátu, kde jsem našel místo, ze kterého je možné vidět obě hlavní cesty a on měl tak kontrolu nad přístupovými komunikacemi. Tak to vypadá, že jsem vlastně do naší krajiny osadil v podstatě docela dost příběhů. A ta druhá kniha se jmenuje Visio in Extremis :).

To je úžasné. Další otázka mě napadla právě teď, když jsme zmiňovali knihy s nestandardními, nečeskými názvy. Na vašich stránkách jsem četl, že jedna z vašich nejvzácnějších knih, shodou okolností sbírka pověstí s velmi malým počtem výtisků, asi kolem třiceti kusů, rozdistribuovaných pouze mezi vaše známé, se jmenuje Micro1…
Jo to byl asi můj nějaký samizdat :)
Proč jste se rozhodl že to vyjde jenom v tak malém počtu výtisků?
No, ono je to už hodně dávno. Byly tam nějaké texty a textíky, které se mi nezdály úplně vhodné ke standardní publikaci, ale zase jsem o ně úplně nechtěl přijít. Proto jsem to vymyslel aspoň takhle.
A když jsem je vytiskl, tak bych je možná ještě našel někde u sebe v adresáři.
No, moc rád bych si to přečetl, ale chápu že distribuci jsem již asi nestihl :)
Nic neslibuju, ale když se po tom podívám tak Vám to možná pošlu; pokud to ovšem najdu :)
Tak to by bylo skvělé. Děkuji moc.

Pojďme ještě na chvíli zpátky do severomoravského kraje:
Vy jste chodil na školu Alšova, což je ta část Kopřivnice směrem k Štramberku, směrem k Palárně. Vím, že tam v 90. letech byla silná základna hráčů Dračího doupěte a později Advanced Dungeons & Dragons (ADnD). Tito hráči se scházeli různě po sklepech a pokojích, někdy i ve speciálně vyhrazených čajovnách, jako Čajovna u Draka v kopřivnickém parku nedaleko polikliniky. Byl jste členem nějaké skupiny, která si chodila zahrát? Neznáte náhodou rodinu Klozíkových, kde oba bratři byli do toho hodně zapojení? A pokud ano, za jaké charaktery jste nejraději hrával?
To musel být rok 1990, kdy to všechno začínalo. Ano, v domě u Klozíků jsme také hrávali. Střídali jsme se, pokaždé jsme pařili u někoho jiného. V době, kdy jsem hrál s klukama já, byl vydán pouze první díl Dračího doupěte a my jsme si pravidla dotvořili k obrazu svému. Nejraději jsem hrál barbara válečníka. Nepříliš chytrý, ale silný : ) Pána jeskyně dělal můj brácha a připravoval nám neskutečně barvité a komplexní světy. Teď jsme si vybavil scénu, kdy jsme na jednom místě zařvali úplně všichni, celá družina, postavy vypiplávané dlouhé měsíce. Jen jsme vytřeštěně zírali jeden na druhého, na bráchu a nechtěli jsme tomu uvěřit. A on jen pokrčil rameny a řekl: Špatně jste odhadli situaci …

Pokoušeli jste se někdy smlouvat o svůj život? Přeci jen tolik úsilí a vše je najednou pryč. :)
Ne, bylo by to zbytečné. Znám bráchu. Jeden z nás umřel, tuším krol válečník, zkameněl. Jeho "tvůrce" nás prosil, abychom ho jako družina dál tahali s sebou, že určitě najdeme způsobem, jak ho oživit. Nenašli jsem ho, nakonec jsme ho shodil ze skály, při pádu se rozbil na spoustu kusů a bylo.

Pokud mohu sdílet svůj úvod do velmi specifického světa DnD, tak můj první den vypadal tak, že jsem sebe a mého parťáka měl uvést v nové družině - a samozřejmě začít tím, že se k ní pokusím nějak přidat.
V hostinci tedy má postava zašla za vedoucím družiny, berserkerem, který mi byl dopodrobna popsán, včetně šatů které měl na sobě a výzbroje položené na stole před ním.
Oslovil jsem ho: " Zdravím Vás. Mohli byste se k nám třeba přidat?"

PJ (Pán jeskyně; Dungeon Master) mi řekl, ať si hodím kostkou. Padla dvojka.

Bylo mi řečeno, ať se zeptám ještě jednou. Na slovo "ještě" byl položen pro mě tehdy trochu afektovaně přehnaný důraz. Především jsem ale byl přede všemi významně upozorněn, že dobrodruh, na něhož mluvím, vypadá daleko zkušeněji než já.

Můj druhý pokus vypadal zhruba takto: "Jsem začínající zloděj a můj společník je hraničář. Máme úkol, ve kterém bychom s vámi rádi spojili síly. Zkušenější barbar ve skupině by se nám také mohl hodit jako mentor...

PJ: "Hoď si třikrát kostkou."

Padlo 4, 4, 6.

PJ pak pokračoval: "Uber si dva životy, současně pak jeden bod odolnosti a dva obratnosti - s dočasnou platností. Ten berserker, kterého jsi právě nazval barbarem, ti natáhl pěstí, a jelikož jsi ránu ustál, vzal tě ještě obouručním mečem 'naplocho'. Kryt jsi sice stihl nastavit, ale rána tě povalila na zem a dočasně ochromila tvou pravou ruku."

Když jsem se šokovaně ptal, co to znamená to "naplocho", kolega vedle mě mi položil ruku na rameno, přivřel oči, pomalu zavrtěl hlavou, a se soustrastným úsměvem pronesl: "Všeho zanech a chvíli raději jen poslouchej."

Dalo by se třeba z této zkušenosti vytěžit víc a napsat podle toho krátkou povídku?
K tomu přepisování DD dobrodružství mohu jen říct, že to nefunguje. Sám jsem to zkoušel a výsledný příběh není v textové formě příběhem, něco mu chybí, specifičnost dialogů a kolorit DD světa to přebíjí. Vím, že existují romány DD inspirované, ale za mě to není ono.

Tedka jste mě přivedl na doplňující otázku k tomu, co již bylo dříve řečeno o vašem zdravém životním stylu. Bakly, jeden z vašich mnoha literárních charakterů, je známý tím, že se umí pořádně napít a pak zažívá těžká rána, kdy se většinou opláchne studenou vodou a kocovinu dle vzoru "Večer šohaj, ráno šohaj" poctivě rozcvičí. Vy, jako člověk, který má zkušenost s dračím doupětem i s vínem, jste mohl navštívit jiné podzemní sluje, velmi nebezpečné, vyskytující se po celé republice, hlavně na jižní Moravě – vinné sklepy. Máte nějakou historku, kdy jste takové zařízení navštívil a později zjistil, že se z paměti ztratilo i pár dní vašeho života a cvičení "ala Bakly" bylo asi to poslední, co byste v dané chvíli chtěl? :)
Ranní kocovinou netrpím : ). Bohužel, tedy žádnou takovou historku nemám.

Kdy jste vlastně přišel na to, že vás baví psát a že v tom jste dobrý? Hádat bych mohl, že už na základní škole Pionýrské v Kopřivnici? :) Stalo se vám někdy, že jste odevzdal slohovou práci jako první, i když byla třikrát delší než ostatní práce, a na paní učitelku jste jen mrknul a řekl: "No, dneska to nějak nešlo :)."?
To ne, se slohovými pracemi jsem sice neměl problém, ale nijak jsem neexceloval, snažil jsem se spíše o kratší práce - kratší text, méně chyb… První povídku jsem napsal na chmelové brigádě, jmenovala se Vůně stroncia. Vytiskl jsem si ji na Atari a tiskárně BT100, kterou jsem si právě kvůli psaní a tisku povídek pořídil. Bohužel už ji nemám. Myslím tu povídku, místo BT100 mám nějakou laserovou tiskárnu : )

Ilustrativní foto z internetové aukce
Ilustrativní foto z internetové aukce

Jo, tyhle tiskárny a internetové modemy ze stejné doby mi vždycky připomínají legendární hlášku z filmu Bojové nasazení (Clint Eastwood): "Toto je AK-47, zbraň kterou je vybaven váš nepřítel. Když střílí, vydává charakteristický zvuk :)".

Byla vaše prvotina kterou jste napsal v 17ti letech opravdu tak "mizerně napsaná" jak jste kdysi sám uvedl?
Já tu povídku ztratil, nemohu zpětně soudit. Ale pak jsem napsal ještě mnohem delší příběh a poté, co jsem ho téměř dokončil, jsem usoudil, že je fakt mizerný a zahodil jsem ho. Ten také nemám. Tam mi vadilo, že chyběl správný dějový oblouk.

Pokud bych ještě mohl čerpat z tématiky našeho rodného kraje, velmi mě nadchlo putování Drsného Spasitele, myslím, že přes Havířov... pak pokračoval k Fulneku (napovídá autor :)), děkuji za doplnění. Dále směrem na Jablunkov nebo Mosty u Jablunkova (pan autor se snaží vzpomenout :)), a nakonec dorazil do Ostravy (pan autor souhlasně přikývnul :)), kde jsem pár let žil a studoval. Vaše skvělá obrazotvornost některých míst, která znám, pro mě byla velkým zážitkem. Tudíž mám přání i otázku, a to otázku trochu dvojsmyslnou: Je možné, že by se Drsný Spasitel v budoucnu doputoval třeba až do Kopřivnice?
Dříve jsem si myslel, že do světa DS se není možné vrátit. Teď už si to nemyslím … Ale lokaci netuším : )

Zmínil jsem vytoužené pokračování Drsného Spasitele; jak to vypadá s druhými Predátory? Plánujete ještě využít otevřeného konce pro další díl, nebo se vám do studia všech možných Brontosaurů už nechce?
Predátoři spí hlubokým zimním spánkem doby ledové.

K zakončení našeho putování po novojičínském a severomoravském kraji mě napadlo zeptat se na samotný Nový Jičín, místo, kde stál dům, ve kterém vyrůstal kroměřížský rodák, básník s kytarou, vlastenec a pro mě český hrdina, Karel Kryl. Znal jste ho, nebo jste ho někdy viděl živě vystupovat? V jednom z vašich rozhovorů jsem si všiml dvou narážek na jeho tvorbu, jednou jste na to dokonce sám upozornil. Ovlivnil nějak vaši kariéru, nebo minimálně slovní zásobu a hořkosladká poetická spojení, kterými tak dobře vládl?
Písně Karla Kryla mám rád ještě z dob, kdy se nahrávaly na kazetových magnetofonech a kdo vlastnil nějakou jeho desku, byl král. A protože se mi hodně líbily, hodně z nich jsem si přepsal do zpěvníku a v rámci svých možností si je občas pro potěšení drnkal na kytaru. Líbí se mi jeho poetika, hraní se slovy. Ale nemyslím, že je možné přenést obraty z písňových textů do prózy. Tedy alespoň pro mě to není možné. I když písně jako inspirace, případně klipy, u mě fungují.

Nemohu nezmínit slavnou Karlovu písničku 'Anděl', ve které se zmiňuje výroba nových křídel pro anděla z mosazné nábojnice. Byl ten zapalovač ze Série Seržant vykován z mosazné nábojnice podobně jako křídla Krylova anděla? Jaký význam vlastně měl tento zapalovač v trilogii, která následovala po románu 'Seržant'? Postavy na něj různě reagují, někdy ho dokonce obdivují…
Zapalovač byl artefakt, byl vykován z nábojnice, ta předtím byla vyrobena z materiálu původně jiné, ještě starší zbraně. Kov zapalovače byl spojen se smrtí mnoha lidí v dlouhém běhu času. To má ve světě Lancelota svou váhu a postavy z příběhu podvědomě vytušily, že v zapalovači se skrývá něco víc. Nakonec jsem ho k ničemu nevyužil.

A jak jste si vlastně pro svou literární tvorbu oblíbil Luňáky, ptáky z čeledi dravců vyskytujícím se na území České republiky ve dvou druzích. Máte s nimi i nějakou severomoravskou příhodu? :) 
Nemám. Jsou to dravci žijící v naší přírodě, proto je ve svých příbězích používám k dotvoření atmosféry, nebo případně jako reálný dějotvorný prvek.

Putování rodným krajem, i s pár odbočkami, máme nyní za sebou a můžeme přejít k dalšímu bloku.

Inspiraci tedy čerpáte ze všech možných zdrojů, od knih a her až po videoklipy a texty písní. Když mám nyní možnost vést rozhovor s vámi, jako mistrem tvorby, mohl byste popsat, co se vám odehraje ve vaší představivosti a jak by mohla vypadat transformace vaší imaginace do miniaturního odstavce bez kontextu? Co kdybychom použili onen verš kapely NVÚ zmíněný na začátku našeho rozhovoru:

"Budeš mojí sestrou a já zas tvým koněm…..
Ukážu ti peklo i co přijde po něm…"

Pekelný oř osedlaný ženou, která se stala jeho pokrevní sestrou a provádí ji peklem, aby jí pomohl dosáhnout jejího cíle. Až ho dosáhne zjistí, že to peklem nekončí.

Ano, s tím otevřeným koncem by se určitě dalo dále dobře pracovat. :) 

V úvodní části jsem již zmínil vaše začátky na počátku devadesátých let a jak vnímáte kvalitu dnešní produkce. Chtěl bych na to navázat: Jak byste popsal vývoj literární scény od začátku devadesátých let do současnosti? Drželi tehdy autoři více při sobě, třeba si i pomáhali, nebo to bylo vždy spíše o jednotlivcích a zdravé konkurenci?
Určitě existují skupiny autorů, kteří se lépe znají a častěji se stýkají. A co se týče vzájemné konkurencí autorů, a o tomhle jsem celkem přemýšlel, myslím si že autoři si jako takoví moc nekonkurují. Pokud napíšete knihu která se bude líbit, čtenář si ji prostě koupí.
A pokud na ni třeba nebude mít zrovna v daný měsíc peníze, protože knížky jsou drahé, tak pokud Vás zná a má vás jako autora rad, prostě si ji koupí příští měsíc. Je úplně jedno jestli si vaší knížku kopí v březnu při vydání nebo až v květnu. Spíš mi ale přijde složité se v dnešní době mezi obrovským množstvím autorů etablovat. Prostě aby si vás lidé, čtenáři, jako autora všimli, aby vás měli rádi. Tedy ta konkurence je nejvíc v tom aktu zviditelnění se, stát se oblíbeným a známým. Nevím, jaké slova dále použít, ale jsou to vesměs synonyma kdy první vychází z druhého. Později už to není ani o konkurenci, protože lidé si tu vaši knížku prostě koupí, jakmile si na ní našetří.

Uznávají se přední tuzemští autoři mezi sebou? Potkáváte se na různých akcích, nebo si každý jede spíše to svoje, i když na oko panuje vzájemný respekt? Můžeme mluvit i o nevraživosti mezi autory, nebo jsou tyto jevy spíše vzácné?
Nevraživost né. Já si myslím, že autoři se potkávají na různých sociálních akci, na konech, kdy mají besedy a setkání se čtenáři. Tam je to už více méně na každém, jak moc je kdo společenský a komunikativní, takže tam bych nějakou nevraživost opravdu neviděl.

Vy sám patříte do nějaké takové party z branže, která se čas od času ráda někde potká?
Mám rád Jirku W. Procházku, známe se opravdu dlouho, spolu si rozumíme. Když teď na někoho zapomenu tak mi to neodpustí : ) Třeba s Honzou Kotoučem jsme domluvení na pivě, ještě to musím potvrdit. A i když je to ostuda, další jméno mě najednou nenapadá, jsem docela samotář.

Když jsme zmínili Jirku W. Procházku jako spoluzakladatele a jednoho z autorů série JFK, která slouží jako inkubátor pro nadějné autory, včetně Jana Kotouče, zeptám se:
Naplnila se vaše představa o tomto tuzemsky unikátním projektu, do kterého přispěli a etablovali se autoři jako pan Máchala, Němec, Hlávka...?

Tak pan Hlávka se určitě etabloval, napsal několik velkých románů; takže tomu to určitě pomohlo. Tomáš Němec, no, vidíte, já jsem ho teď neuvažoval v kategorii autorů, protože ho víc beru jako nakladatele, přestože je úspěšným autorem. Ten bych řekl, si splnil, co si přál a knihy se staly jeho profesí. Knihy ho prostě pohltily. A myslím, že mu spolupráce na JFK také pomohla. Dále se mi hodně líbí Libor Machala. Ten kdyby psal víc, tak by to bylo ještě lepší. Mylím že v sobě probudil a my v něm objevili velký vypravěčský talent. Honza Kotouč je dnes etablovaný autor a strůjce svých vlastních světů, a myslím si, že příběh, co si napsal do JFK také pomohl.
Tedy ano, za mne JFK serie naplnila svá očekávání a já sám jsem si v ní úžasně vyhrál.
Teď máme dva příběhy které čekají na vydání; tak snad to ještě klapne.

JFK série obsahuje mnoho výborných titulů, ale má i příspěvky které nedostaly tolik kladných ohlasů jako jiné; což je samozřejmě subjektivní. Co si myslíte o díle Františky Vrbenské, JFK 18, "Naganty a vlčí máky"? Tento díl se vymyká běžnému hodnocení – přinesl jedinou pozitivní recenzi, která ale ocenila specifický styl podobný Jaroslavu Haškovi a kulturní odkazy na Mongolsko. Jak se na něj díváte vy? Co podle vás fungovalo dobře a co méně?

Františka Vrbenská má úžasný talent na představení nějaké historické epochy v rámci dobrodružného příběhu. Pokud chcete získat vhled do minulosti, mít představu, jak tehdy lidé pravděpodobně přemýšleli, proč jednali, jak jednali, ona je v tomto naprosto nepřekonatelná.
Asi to pak vyžaduje větší investici ze strany čtenáře.

Plánujete někdy návrat ke kořenům série JFK a oslovit svého parťáka a spoluautora prvních čtyř dílů, včetně zlomového dvacátého sedmého dílu Dlouhý černý úsvit, Jirku W. Procházku a přemluvit ho k dalšímu dílu? Nebo se už plně věnuje audioknihám, dáváním přednášek a vývoji textových videoher, ze kterých už není cesty zpět? 🙂
Jirka spoluzaložil audio nakladatelství a myslím si, že s tím mají spoustu práce a nevidím to moc na nějaký návrat.

Musím podotknout, že audioknihy zpracované podle vašich knižních předloh produkcí Wolker a Wolf jsou velmi precizní. Hlas pana Velena jako váš mluvený derivát odvedl skvělou práci a režie skvěle zvládla tempo i přechody mezi jednotlivými kapitolami. Za mě tedy odvedli vynikající práci.

Zmiňuji to hlavně proto, že již dříve zmíněný Problém tří těles, který vyšel u jiného vydavatelství a byl načtený panem Zbyškem Horákem, velkou dabérskou legendou, měl zejména ve druhém dílu ne úplně šťastně zvládnuté přechody mezi kapitolami či dějovými linkami. Děj tak plynul bez jasného oddělení, což mohlo zmást i velmi pozorné posluchače. Několikrát jsem se musel vracet o několik minut zpět, jen abych se ujistil, že jsem něco nepropásl nebo že jsem neprodělal nějaký mikrospánek. Chyběl tam prostě přechod, například krátká hudební vsuvka, a děj, který následoval bez pauzy, najednou nedával smysl, jelikož se jednalo třeba o nějaký dějový flashback. To ale u audioknih dle vaší předlohy vydaných u W&V čtenáře trápit nemusí.
Tak to je pozitivum a zásluha JWP a pana Wolfa :) Ale s těmi audioknihami jste mi připomněl takovou historku. Můj brácha taky rád poslouchá audioknihy, narozdíl teda ode mě. Já na to nějak nejsem, já raději čtu. A říkal: Tak jsem si koupil audioknížku, a jako líbilo se mi to, jen styl, nebo přednes recitátora, prostě toho, kdo knihu předčítal, byl takový pomalý, utahaný, monotónní, celé to na mě působilo rozvláčné…no a pak jsem si všiml, že ta knížka má celkovou načtenou delku 8.5 hodiny, a já ji poslouchal už 10.5 hodiny, takže badám co a jak a přišel jsem na to, že jsem ti to nechtěně již od začátku pustil pouze na 80% originální rychlosti :).
Jo, to celkem kazí dojem z dobré audioknihy :) Jo, to už může působit trochu monotónně :).

Od audio knižního vydavatelství ke knižnímu. Jaká byla kvalita a dostupnost dřívějších vydavatelství? Z doslechu vím, že v minulosti se stávalo, že stránky vypadávaly z knih přímo z tisku, nebo dokonce některé chyběly. Stalo se Vám něco podobného? Pokud ano, jak jste tuto situaci jako autor řešil?
S výrobou knih nemám mnoho společného. Ale jednou jsem čtenáři posílal digitálně šestnáct stran, co mu chyběli v knize … Víc jsem neřešil.

Jak spolupracujete s autory obálek vašich knih? Máte nějaké zajímavé historky, nebo to většinou byla záležitost, do které jste jako autor neměl možnost příliš zasahovat?
Už delší dobu spolupracuji s Petrem Vyoralem, mám jeho tradiční styl rád. Pokaždé se snažím, aby obrázek odpovídal příběhu a navrhuji mu téma Dříve jsem tu možnost neměl. Petr obvykle pošle skicu, nad tou diskutujeme a po dosažení souladu se pustí do malování. Do výsledku mu kecám jen minimálně a nerad. K prvnímu dílu trilogie Veterán, Kapitán, Válečník dostal následující zadání: Holka na obrázku musí být sexy a ty jako chlap, který se na ni dívá, z ní máš pocit, že tě chce, že jí na tobě záleží. Poslal mi skicu a - bylo to tam. Bylo to přesně ono! Pak poslal dokončený obrázek a - zmizelo to Byla tam jen krásná holka a to bylo všechno. Několikrát jsme obraz otočili dokola a nic, nepomohlo to. Tak jsem to vzdal a říkám mu, necháme to tak, i bez té "jiskry", je to dobře.

Pak jsem někdy ve tři v noci dostal mail s dalším návrhem. A podařilo se. Opět tam byla kočka, která se na tebe dívá a má o tebe zájem. Každý to ale samozřejmě může vidět jinak.

Jaký příběh stojí za obálkou sbírky 'Na křídlech tornáda', ilustrované Janem Patrikem Krásným? Když jste hledal obálku pro tuto později velice úspěšnou sbírku povídek, věděl jste hned, že obálka od Patrika Krásného je ta pravá? Probíhal nějaký konkurz, nebo jak jste se s autorem domluvil?
Pokud se pamatuji, bylo to mezi Egonem a Patrikem. Já v té době do obálek neměl možnost zasahovat.

Moc děkuji za dosavadní odpovědi. Rád bych nyní trochu změnil směr a zeptal se na určité kontroverzní názory o vaší tvorbě. Tyto názory jsem nashromáždil v krátké anketě, která byla součástí mé přípravy na toto interview. Narovinu říkám, že s nimi nesouhlasím a trochu mě, jako fanouška, dokáží dostat do varu. Celkem mě překvapilo, když jsem takový názor slyšel i od velmi sečtělých lidí, kteří však přečetli většinou jen tři vaše knihy. Pojďme se do toho tedy pustit:

  1. Píšete stejně jako Kulhánek.

  2. Bakly je jen další Conan.

  3. Autor se nemůže svou další tvorbou vymanit ze stínu Koniáše, popřípadě Baklyho.

Sdílím svůj skromný názor, že pokud tam nějaký stín někdy byl, překonal jste ho sérií Veterán nebo již zmíněnými tituly jako Predátoři a Drsný Spasitel.

U otázky pana Kulhánka si myslím, že občas píšete na stejná témata, ale vaše dílo mi připadá více propracované a temnější. Nejvíce se od Kulhánka odlišujete svým vlastním pojetím humoru, který mi přijde sofistikovanější, i když sušší, možná až anglický. Tento humor mi vždy vyvolá ležérní úsměv, který mi ještě pár řádků zůstává na tváři.

Bakly je charakter s temnou minulostí, která ho neustále pronásleduje. Na rozdíl od Conana je Bakly více introspektivní, jeho příběhy často zkoumají důsledky násilí a osobní démony, s nimiž se musí vyrovnávat. Je si dobře vědom následků svých činů. Nejde o typ neporazitelného bojovníka, ale o muže, který se snaží najít svůj klid a splatit dluh své krve v chaotickém světě - a to mi nepřipadá jako něco, na čem by byl postaven Howardův Conan.

Tak, předávám štafetový kolík, je to vaše :).

[1] "Píšete stejně jako Kulhánek."
Podívejte, mě takovýhle výrok vlastně ani moc nepřekvapuje.

Zmínil jste pojetí humoru. Pan Kulhánek občas používá i humor vybudován na motivu násilí, kterému se čtenář má smát. Takový humor já nemám. Možná jen občas.
Pan Kulhánek vládne perem s lehkostí, kterému se v tomto žánru nikdo stále nepřibližuje.
A píše s velkým nadhledem, který to umocňuje. Já píšu úplně jiným stylem a jiné příběhy.
Ale jak říkám, každý má v hlavě jinou optiku.

[2] "Bakly je jen další Conan."
Bakly je člověk, který zaplatil příliš mnoho. Dá se na něj samozřejmě pohlížet jako na dalšího Conana. Opět záleží na optice.

[3] "Autor se nemůže svou další tvorbou vymanit ze stínu Koniáše, popřípadě Baklyho."
Vymanit ze stínu? Koniáš, Bakly jsou se mnou stále. Nechci se jich zbavovat.

Pokud bych se mohl vrátit k tomu jinému typu humoru, napadá mě třeba tenhle střípek z Baklyho první knihy "Bez smilování" - Bez slitování (opravil mě autor:)) - ano, děkuji.
Děj nás vrací k Baklyho prvnímu uvedení, a to v povídce Cizinec ze sbírky Na křídlech tornáda. Horalové, pro které pracoval, se rozhodli ho v půlce zakázky nezaplatit a využít jeho opilého dřímání k tomu, aby ho zabili. Potenciální vrah byl natolik sebejistý, že v levé ruce nesl měch s alkoholem a v pravé kinžál. Bakly ho se zavřenýma očima chytil pod krkem, vytrhl mu měch a řekl něco jako: "Kdybys mi nesl další kořalku, ty sráči, dávno bych ti už rozmáčkl krk." Pak ho zahodil několik metrů od sebe, usrkl si z měchu a znovu se položil do dřímání.
(Autor se zaklonil v židli se složenými dlaněmi v klíně a s lehkým úsměvem vzpomíná a souhlasně kývá hlavou. Následné vzpomínkové ticho se po několika vteřinách rozhodnu přerušit otázkou, která mě v tom okamžiku napadla.)

Kdo ve Vás vlastně probudil lásku k literatuře a později i ke psaní?
Jules Verne K obojímu. Jeho Tajuplný ostrov a Dvacet tisíc mil pod mořem. První knihy v životě, které jsem přečetl. Tu první ještě částečně pře-slabikoval, četl jsem je v první třídě.

Dle mého názoru máte dar na díla se severskou tématikou, Zpověď válečníka, zmíněný Cizinec ale také povídky ze stejné sbírky Na křídlech tornáda a to povídku Skald, a možná i trochu povídka Prsten. Neláká vás v tomto severském realmu napsat i něco rozsáhlejšího?
Mám rád ponurou severskou mytologii, chlad, mráz, šero, temnotu lesa vůči pozadí šedého nebe a bělosti sněhové planiny, skřípání namrzlých větví a šelestění ledu ve vzduchu. To záleží na inspiraci. Na ledových pláních jsem byl s posledním Koniášem. Bude záležet, co mě napadne…

U zmíněného Prstenu mnohé čtenáře nadchla hlavní role klasického antihrdiny. Vaši hrdinové jsou, pokud se nepletu, většinou aspoň částečně dobráci s nějakým kodexem či smyslem pro spravedlnost. Existuje, buď na papíře, nebo i jen ve vaší hlavě, jistá realizace příběhu, kde by se výborně hodil charakter antihrdiny?
Teď právě v hlavě nic nemám : )

Škoda :) - pojďme tedy dál.
Jak se dostal motiv tanku do světa Seržanta. Mohla za to hra, World of Tanks, kterou jste občas hrával?
Ano, tanky jsem občas hrával, většinou se synem. Ty vyšší tankové tiery už mě moc nebavili; nejradši jsem hrával tanky do šesté úrovně. Mé oblíbené byly samohybná děla, i když ne, počkejte, to byly stíhače tanků. Líbily se mi německé stroje, Hetzer a STUG III.

Do světa WoT, do světa Zakuti v oceli jsem se asi chtěl podvědomě vrátit. Říkal jsem si:
"Vždyť tank je věc, která poskytuje fakt super ochranu. No a když poskytuje ochranu proti kinetickým projektilům, proč by nemohl poskytovat ochranu proti magii?" Pak byl už jenom krůček k tomu umístit tanky do světa Seržanta, který vyšel v roce 2003, takže v roce 2014-2015, možná kecám, jsem vlastně začal psát příběh z tohoto světa.

To nadšení muselo být opravdu velké, když vlastně trilogie Veterán, Kapitán a Válečník vycházející z počinu Seržant přišla s velkým časovým odskokem, kdy pak celkem rychle jednotlivé díly navazovaly na sebe:). Jak to tam vlastně bylo?
No, tam to vzniklo trošinku jinak. Ono totiž původně měla být jenom jedna knížka, ale když jsem z ničeho nic byl na 400. stránce a věděl jsem, že ani zdaleka ještě nejsem ani v polovině, začal jsem tušit, že to prostě jedna knížka nebude. Takže v okamžiku, kdy vycházel Veterán a už to bylo celé komplet napsané a snad už i zeditované; poněvadž já jsem to nechtěl pustit dříve, dokud nebudu mít ověřené, že to na sebe všechno hezky navazuje a že tam je, pokud možno, minimální počet chyb. Jo, ten příběh byl velmi provázaný a stalo se mi, že když jsem editoval třetí knihu, musel jsem se vrátit ještě k první a doladit tam určité technické detaily. Takže, takhle to teda vzniklo :).

Když jsme zmínili Seržanta, za které máte ocenění Mistry Tvorby, kde chodíte na nápady, jak hlavní hrdinové řeší finální "fajty" a finální bosse? Musím říct, že jsou pojaty velmi neotřele... třeba jako sejmutí nekromanta prvního stupně polovičním nelsonem; ideálním chvatem proti nekromantům a jiným podobným lumpům. :)
Já vlastně nevím, jen - dá to dost práce :), sám musím věřit, že by to fungovalo.
S tím kouzelníkem..tam je to jasné, já jsem se jako kluk rád pral a prostě mi to zůstalo :).
Třeba v posledním příběhu, kde vystupuje jak Bakly tak Koniáš, tak tam je scéna, která se odehrává na vodě, jedná se o "námořní" bitvu na řece. No a já jsem si všechno plánoval a kreslil si ty lodě někde na papír, a pak sem ten papírek někde stratil a když jsem pak později editoval ten text, říkal jsem si: "Sakra, já bez toho nákresu fakt nevim… se v tom ztrácím:) Doprčic tak to celé přece nebudu vymýšlet a přepisovat znova!" Pak jsem naštěstí přišel na to, že jsem si ten papírek naskenoval, takže jsem měl obrázek vložen rovnou v textu. Celý popis jsem pak zjednodušil a zpřesnil. Já scény opravdu rozebírám, snažím se aby to bylo realistické..ale zase někdy si udělám radost a někomu zlomím dvojitým Nelsonem vaz, tak jak to udělal Lancelot.

Až na Koniáše, někteří vaši hrdinové mají většinou velmi nadané rodiče nebo předky, ke kterým vzhlíží. Jen abych to trochu naťukl tak Lancelot ze Seržanta má otce nejlepšího magického teoretika dané ery, a pak Baklyho otec byl nadaný kovář který mu zhotovil jeden z jeho mečů. Máte takhle ty postavy rád situované, a nebo je v tom vzorec? :)
Já spíš…spíš je to nutnost. Protože ti mí hrdinové, oni mají znalosti, které jsou trošku vyšší, a nebo neobvyklé vzhledem ke svému okolí, a já si myslím, že tyhle znalosti bez nějakého vedení v dětství těžko získáte; tak asi proto to tak je, no. To znamená že mají zvýhodněnou startovací čáru co se týče poznávací světa, aby věděli co nejvíc využili naplno svůj talent.

Když jste zmínil talent, kolik úsilí nyní vkládáte do nové knihy, která vychází zhruba jednou za dva roky?
Spoustu. Hodně času a námahy spolkne příprava, studium reálií. Ladění osnovy, dějového oblouku. Není to s časem snadnější. Člověk náročnost předchozích tvůrčích procesů snadnou zapomíná.

To je pravda. Z vašich knih je zřejmé, že vaše příprava je vždy velmi důkladná.
Jak těžké je pro vás si všechno poctivě nastudovat, než se pustíte do psaní? Předpokládám, že na mnohé věci máte konzultanty, ale něco bych si tipnul, že máte i sám zažito. Bral jste například hodiny šermu, absolvoval kurz přežití v divočině, nebo jste se nechal přejet tankem, zatímco jste ležel v příkopu?
No, co se týká šermu tak já šermovat neumím, nikdy jsem to nedělal, ale kdysi dávno mi Jarda Jirán půjčil divadelní skripta šermu a historického šermu. Já jsem si je ofotil, v době kdy to ještě vůbec nebylo jednoduché. A v době kdy tady ještě nebyla rozvinutá rozsáhlá šermířská komunita jsem ty souboje vypracovával, vymýšlel a v podstatě i dost detailně popisoval podle těhle divadelních skript. A bavilo mě to. Dneska už mne to nebaví a je i to důvod proč jsem šel i jinou cestou co se týká popisu bojových scén. Navíc je tady fakt velká skupina lidí, co se šermu věnují a velmi dobře mu rozumí. Jako informační zdroj pro psaní používám všechno možné; a když něco nevím, tak se samozřejmně zeptám. Maximum věcí se snažím nastudovat si sám. A když jste nakousl to přežití v přírodě - já jsem prostě ročník pro který bylo běžné spát pod širákem, spal jsem v iglu, přecházel jsem…nevím..Malou Fatru, Velkou Fatru i další hory.se spacákem, na těžko - ve středoevropské přírodě opravdu kurz přežití nepotřebuji :).

Ale ano, někdy je ta osobní zkušenost výhodou.
V jednom díle JFK, teď nevím, jestli už vyšel nebo teprve vyjde, Libor popisoval dost brutální a krátkou rvačku. Já jsem si to četl a pak se na to díval s odstupem a říkal si: "Wow, jako bych to viděl... Au!" Prostě naprosto dokonale popsané od někoho... kdo v téhle branži musí mít nějaké nějaké zkušenosti, protože to bylo fakt něco. Mělo to šmrnc, fungovalo to v tom textu a bylo to tak úžasně představitelné, že jsem si říkal: "Tohle je mistrovský kousek." Paráda.

Pokud se vrátím k tomu šermu, četl jste třeba Sapkowského Zaklínače? Určitě. Silné seky, obvykle prováděné po odražení/vykrytí, nazývající se visící odražení, nasledováné přímým bodnutím, pak rychlé přechody do zpětného úchopu, provádění různých agilních piruet a fint...Bavilo Vás to, nebo mohlo Vás to v něčem třeba i inspirovat? Slyšel jsem třeba i názor že Koniáš by mohl být v něčem podobný, aspoň co se bojových konfrontací týče, právě hbitému a většinou dobře připravenému a hlavně mazanému zaklínači.
V šermu se piruety nedělají. Dělají se otočky, že jo :). - Asi jste mě dostal :) -.
No já myslím že Sapkowski to tam tak nějak jako použil.. - Souhlasím; asi to mám z těch her, které mám teď čerstvěji v paměti.

Když jsme probrali techniku šermu, rád bych se teď samozřejmně zeptal na techniku psaní. Svět Koniáše může lidem připadat velmi propracovaný, možná až místy složitý. Nosíte si mapu světů a dějové linky vašich postav pouze ve své hlavě, abyste zajistil, že se neprotnou charaktery, které by se neměly setkat?
Původně jsem si myslel že půjdu tohle cestou kdy budu mít všecko dopodrobna zmapované, a pak jsem zjistil že mne to zaprvé nebaví, za druhé část podkladů jsem ztratil, za třetí i mapy samotné měly spoustu chyb. Když jsem třeba texty přenášel do mapy tak jsem si říkal:

"Do prčic…jak to že tady jsem říkal, že jde na západ, když podle mapy měl jít na východ" a takovéhle přehmaty. A pak jsem našel jinou metodu, kdy ten svět mapujete de facto jako impresionista. Takovými "tahy štětce, kdy ty okraje jsou rozmazané" a zase se rozmazaně napojují na delší, a ty rozmazanosti už jsou potom na čtenáři, jakým způsobem si zaplní ta místa. Takže ano, já mám časovou osu toho světa která se táhne s nějakými podrobností od času -340 až do času 0, jo, třeba toho Koniášova, ale že bych měl úplně přesně namapované jednotlivé události - tak to nemám a ani nechci.

Psaní je formou umění. Od různých kamarádů umělců jsem často slýchával, že nejtěžší není tvořit, ale přepnout se do stavu, ve kterém to dokážete. Během vaší dlouholeté spisovatelské kariéry, měl jste někdy období, kdy jste se do tohoto módu nemohl dostat?
Ale jo.

Teď vlastně, jak jsem dokončil tu trilogii Veterán, Kapitán, Válečník, jsem pak ještě rychle napsal kraťoučký Samarkand; tam to šlo úplně samo. Pak jsem si řekl: "Tak co budu psát teď?" - no a napsal jsem jeden začátek, druhý začátek a vlastně jsem teď skoro už rok nic nepsal, i když mám momentálně rozepsanou další knížku, kterou píšu spíše pomalu než rychle, protože koneckonců, je to koníček. Ale třeba včera jsem sedl a napsal půl stránky. A říkám si: "OK, tak jenom půl stránky. Nevadí."

Zde bych navázal otázkou, kterou mi pro Vás položil Martin Fajkus, šéfredaktor magazínu Pevnost.
Existuje nějaký příběh,o kterém sníš, že ho jednou napíšeš, ale doteď jsi k tomu nesebral odvahu?
Příběh Nové velké války v Koniášově světě. Stále nevím jak. Je to těžké, je to výzva. Nechci to psát z pozice velitele armád, ale K. bude velitel armád. Prostě nevím a už nad tím pár let přemýšlím.

Píšete raději nárazově, když už je tím člověk nasycen, musí se z toho vypsat ven, nebo v pravidelných kratších intervalech?
Já mám vyzkoušeno - byly víkend kdy jsem třeba 20-25 normostran, ale za takový víkend já většinou zaplatím zničenými zády, jo, a tím i nechutí psát dál. Ted píšu spíš po malých částech v klidu a hezky, a píšu příběh z reálného světa kde musím neustále ověřovat reálie a to prostě občas brzdí. Takže fakt se teďka preferuju nějakou míru dávkování, hlavně proto abych u toho kompu neproseděl celý den, protože to ty záda, uf, to jako špatně snáší.

Tvoříte někdy s notebookem v přírodě, nebo existují místa, která na vás působí zvlášť inspirativně?Psal jsem snad úplně všude. V letadle z Evropy do Ameriky, jo, na malém notebooku, shrbenej, psal jsem na spoustě letišť, psal jsem v Číně kde jsme byli na dovolené s tátou, na hotelu, psal jsem na dovolené v altánu když pršelo, hromy a blesky, a já jsem tam měl ten notebook - tak to bylo naprosto úžasné, a nejčastěji samozřejmně píšu doma.

Energie a inspirace, to jsou asi dvě věci, které začínajícím autorům nechybí, mají však jiné nedostatky. Vy jste zmínil, že nemáte dostatek energie, ale hlavně času, abyste někoho učil psát od úplných základů. Preferujete, aby autor ucházející se o status JFK autora byl již trochu zkušený a schopen odevzdat alespoň něco, co má 150 stran, aby bylo z čeho vyvozovat závěry. Přesto, máte pár rad pro začínající autory, jak rychle překonat to, co je drží zpátky, a dosáhnout svého maxima?

Asi tuším, že odpovíte něco jako: "Psát, psát a psát, přemýšlet o tom, a pak to zase přepsat, až do fáze, kdy je s tím autor spokojený…"

Haha, já bych to tedy doplnil: "Číst, psát, číst, psát" a číst hlavně to, co se jim líbí a co je dobré. Protože když pak čtu takovou literaturu a porovnám to se svým vlastním textem, tak vidí, že to co napsali oni sami není tak dobré jak by si oni sami přáli. Dále existuje spoustu způsobů jak získat nějaký profesionální, nebo poloprofesionální feedback, je samozřejmě možné postoupit různé kurzy kreativního psaní a takové - i když nevím sám jak moc je to užitečné; nějaké základy se v tom dají určitě získat.
Kurzy jsou možná dobrý začátek, ale o těhle kurzech vím jenom že existují. Já když začínal tak nic takového nebylo..a i kdyby jo, tak bych tam stejně asi nechodil :)

Jaké techniky jsou pro napsání knihy Miroslava Žambocha naprosto nezbytné? Příběhový oblouk…? :)
Tak příběhový oblouk tam být musí, že jo. Nejlépe když jsou dva. Když je třeba jeden, řekněme, mentální, a ten druhý fyzický, myšleno jako kdy hrdina dorazí z místa A do místa B jak ve své hlavě, tak i reálně. Pokud jsou tam dva tyto dějové oblouky tak to má šanci bejt dobrej příběh. Bez toho dobrej příběh nikdy nebude fungovat.

Máte o knize jasnou představu hned od začátku, nebo se vám spíš stává, že příběh tak nějak ožije rovnou pod prsty, a sám nevíte, jak to skončí?
Na tuhle otázku jsem schopen odpovědět jenom proto, že já v určitém období jsem si nedovolil začít psát příběh bez osnovy. Nebo, napsal jsem třeba 40 stránek, řekl jsem si: "OK, tohle se mi líbí", ale dál nepojedu, protože při představě zahození 200 stran textu z důvodu že jsem někde uvízl a nevím jak dál..tak to mě jako doopravdy nebaví. Takže pak opravdu dlouho stojím na místě a čekám dokud tu osnovu velmi dobře nerozpracuji. Mohlo by se tedy zdát, že mám všechno naplánované, ale ono to tak není, protože já když píšu, tak tu osnovu kontinuálně rozpracovávám. Často to dělám tak, že mám vždycky na konci toho dokumentu, že na základě toho co si pamatuju upravuji ty body osnovy kam jsem se v ději ještě nedostal. Když pak nakonec porovnávám tu první osnovu s tou finální tak to mnohdy může skončit i jako obrovský rozdíl. Takže ano, ten příběh se trochu proměňuje, ale já bez předchystané stavební osoby do něj nikdy nejdu.

Takže ten element jakési svobody a možnosti manevrovat je pro váš proces důležitá...
Prostě ten děj a osnovu dolaďuji tak, abych byl spokojený s těmi dějovými oblouky a aby to fungovalo. Ale třeba někdy vyměknu. Ono, čím jsem starší, tím jsem měkčí. Ta trilogie Veterán, Kapitán Válečník měla být daleko ponurejší. Ale pak jsem si říkal: "No, ale, to jim přece nemohu udělat:)"; konec jsem pak změnil na konec trochu veselejší..i když jako není úplně nejveselejší, ale je to lepší než to původně bylo.
No, ale když mluvíme o brutalitě, tak Lancelotova přítelkyně Dominika asi takovou temnou věštbu, ve které figuruje jedna dále nerozebíraná standarta, opravdu nečekala :). Bylo to však velmi dobře zpracováno, konec se Vám povedl a dodnes si přesně pamatuji tu ulici, na které jsem tento úsek audioknihy Seržant poslouchal. Byl to zážitek. Bravo.

Ve vašich knihách je zajímavý mix sci-fi a fantasy, světa, kde často vládne magie.
Dle mého názoru se tyto dva elementy prolínají ve velmi dobré rovnováze.
Co děláte proto, abyste dosáhl toho správného poměru, a nemusel se z klíčových dějových zvratů vylhávat pomocí magie, jako tomu je u několika málo jiných autorů, a nebo zabíhal do nedostatečně prostudovaných mechanických detailů, které pak mohou působit diletantsky?
Já ten balanc dost dlouho hledám. Mě to prostě baví, přijít na to, jak to vlastně funguje v reálu a jak by to mohlo fungovat ve spojení s magií. Taky mě baví samotná konstrukce těch světů.

Dále se mi líbí, když má postava šanci využívat potenciálu jak technického, tak magického spektra. Když to dobře navrhnete, je to prostě paráda. To se mi vlastně líbilo i na Seržant trilogii, kde jsem ten svět popisoval a rozpracovával, a byl v podstatě založený na parazitismu, který v podstatě ovlivňoval celou ekologii toho světa, i jeho magickou část, nebo jak to z té magické části vyplývalo. Fakt mě to bavilo a skoro jsem si až říkal: "Bacha, ať tam toho nedáváš už moc, aby tam byly i nějaké děje a nebyly tam jenom tyhle tvoje úvahy, jo?" :).
Haha, rozumím. "Úkol: dosahnout: balance - splněno; držet úvahy na uzdě - omlouvám se, ale pokusím se".

Zmínil jsem propracovanost vašich příběhových linií a technickou přesnost. Rád bych ale také podotknul množství malých originálních detailů, které prohlubují imerzivnost a občas přinášejí plot-twisty, které dokážou čtenáře opravdu nadchnout.

Abych uvedl pár příkladů, první je z knihy 'Veterán', kdy Max Bronstein ohledává mrtvolu bez mozku na dvorku hospody, ale rozhodne se vzdálit, jakmile uslyší zdáli blížící se sirény policejních vozů. Když kolem Maxe projíždějí, otočí se za nimi "jako by to udělal každý absolutně nezúčastněný a nevinný člověk," který jde pouze kolem. To mi přišlo jako velmi chytré využití základní psychologie. Bylo to perfektní souvětí na navození té správné atmosféry.

Nebo jak Lancelot vystřelí speciálně upravenou munici do svého kamaráda čaroděje a "usmrtí ho". To byly momenty, kdy jsem si řekl: Sakra, tohle bylo dobré. :)

Vybavíte si další takové momenty nebo drobné detaily, na které jste obzvláště hrdý?
Já si jich nějak nejsem vědom :).
Jo, prostě to funguje tak, že se opravdu vcítím do té postavy a v tu chvíli přemýšlím za ni, jo, a dávám si ten čas, abych si to celé mohl promyslet. Poněvadž, na tohle ohlédnutí musíte být dobrý improvizátor, nesmíte se nějak moc bát, abyste takhle dokázal zareagovat. Jo, takže já si to celé snažím promyslet, jak bych se chtěl zachovat, a proto jsem to tam teda napsal. Někdy mám pocit, že sloužím tomu příběhu, aby byl co nejvěrohodnější, nejdůvěrnější, nejreálnější. Nakonec ani nevím, co konkrétně bude ta jedna malá věc, která se bude líbit víc než ostatní a čtenáře zaujme.

Jaká je vaše nejhorší, nejlepší a nejoblíbenější kniha?
Noo, vždycky nejlepší je ta poslední, protože si ji nejvíce pamatuju a jsem v ní ještě stále ponořen. Až dokončím další tak je to zase ta další. A já se přiznám, já jsem svoje knížky nikdy po druhé nečetl.

Když své knihy nečtete, je to spíš o té důvěře ve vaše dílo a nebo už jste to procházel tolikrát, že to skrátka už nemůžete ani vidět?
Ne ne nee, já napíšu knížku, řekněme že ji napíšu za čas `t`a pak tu knížku `0.2t` edituji. A ta editace, tam mám vyzkoušeno že většinou přidávám 10% delky textu; minimálně. To znamená že můj původní text je příliš stručný, mnoho podrobností z něj není možno vyčíst, takže do toho pak ještě doplňuju, dále stylisticky leštím a odstranuji chyby. No a když potřebuju dohledat nějaké detaily z předchozích textů, které navazují na ten následující, tak otevřu nějakou tu starší knížku a řeknu si: "Wow, to je dobrý!". A nebo :"Tak tohle bych dneska napsal jinak ale jako není to špatný". Já prostě vidím jak se ten člověk s časem mění a říkám si: "Tak tohle bych už teď opravdu nedokázal napsat", ale stejně se mi to svým způsobem líbí. Ale malokdy bych tam nacházel nějaké věci, které bych né zrovna označil za špatné, poněvadž si s tím moc pohrávám, a pak na tom pracují ještě další lidé jako třeba editor, korektor, takže nedokážu přesně odpovědět, ale nejraději mám prostě vždycky tu poslední knížku, proklínám tu na které pracuji a do minulosti se nevracím.

Kdybych navázal na příběh pana Kulhánka, který označil některé své knihy za špatné nebo nepovedené a zakázal veškerý dotisk... Odhodlal byste se k něčemu podobnému, nebo za svým dílem prostě stojíte - tak jak bylo napsáno, je to upřímné a nehodláte na tom nic měnit?
Ano. Tak to vyšlo, takhle jsem to napsal, takhle jsem to myslel.

A takže opravdu žádná z Vašich kniha tak nějak nezůstala vaší srdeční záležitostí, nebo důležitým kariérním milníkem?
Ne, ne. Opravdu nemám. Každá je jiná, každá vznikla v jiné době.
Rozumím.

Už máte za sebou několik rozhovorů, a pokud jsem počítal správně, tohle je vaše šesté. Napadá vás nějaké téma nebo otázka, na kterou se vás ještě nikdo nezeptal, ale rád byste o ní mluvil? Taková otázka, na kterou byste se mohl rozhovořit snadno, ale prostě né a né se na ní někdo zeptat.
Vy jste teďka řekl, že jich bylo třeba pět, jo, a tohle je šesté - tak nějak si to myslím, jo - ale berte to tak, že je to za dobu více než 20 let, takže ono to zas tak často není :).

Já si navíc ani moc nepamatuju, kde jsem co odpovídal, tajně doufám, že odpovídám konzistentně, i když člověk se s časem mění; takže momentálně fakt nevím.

Vy jste toho už napsal opravdu hodně, a já Vás osobně přirovnávám četnosti vyprodukovaných svazků k Jaromíru Nohavicovi, který složil kolem 480 písní a většinou koncertoval jen s určitým profilem, protože není možné hrát a pamatovat si všechno, a který se na svých vystoupeních fanouškům omlouval slovy: "Fakt mi dělá radost, že chcete tyhle písničky, ale já si je prostě nepamatuji."Nebo bych Vás mohl přirovnat k Meryl Streepové, která získává Oscary za svůj herecký rozsah.
Za Vaše rozsáhlé dílo Vám tedy ještě jednou moc děkuji a doufám, že nás ještě něčím překvapíte.

Třeba aspoň ještě jednu dám, chacha!
Bomba :)

Personální blok

Co Vy a vaše fanouškovská základna? Jaký máte vztah ke svým čtenářům a jak snášíte autogramiády?
Já tyhle akce úplně nevyhledávám, ale čas od času se k nějaké nechám přesvědčit :).

Můžete čtenářům sdělit něco o nejdobrodružnější cestě, kterou jste kdy podnikl, nebo o vašem nejvíce dobrodružném, možná i nebezpečném zážitku?
No, nevím jak správně pojmenovat dobrodružný zážitek, ale nejvíce vystrašený a vynervovaný jsem byl na horském kole, na Rychlebských stezkách, kde jsou to všechno vlastně trialové stezky. Já nemám trialové kolo, nejsem trialový jezdec, a tam jsem přesto s instruktorem sjížděl věcí které že jako…jsem se zbláznil :); už z kola padám nerad. A když jsme to měli nějak za sebou tak se na mě ten instruktor podíval a zeptal jsem mne, jak jsem si to užil a já na to odpověděl: "Skvěle, ale podruhý to už nejedu". Takže tam už jsem byl teda jako celkem dost na hraně a musím říct že to bylo velké dobrodružství. Pro někoho je to možná denní chleba, ale pro mne nikoliv. Rád na to vzpomínám…hlavně teda na tu část že jsem to přežil :).

Co zážitky typu: střelba z různých zbraní, odpálení nějaké nálože…? :)
No, já si myslím, že jsem střílel prakticky ze všeho, z čeho se ručně střílet dá. To hlavně díky svému kamarádovi Petru Novákovi, který provozuje zážitkovou střelnici, a tam jsem si právě vyzkoušel skoro všechno od…třeba Thompson? - Ano, měl jsem Thompsona, půl palcovou pušku, dostavníkovou kulovnici, vystřelil jsem si z Desert Eaglu, z 500ky smz, jo, mě se líbí ty velkorážné pušky, super bylo střílet z Alkanu, a dokonce i z nějaké..a to byl teda asi ten nejsilnější zážitek, v závislosti na tom jak to pojmenujete, jednoranná pistole, myslím si že to byla (ráže?) dvaadvacet, na zalamovací puškové střelivo, která měla sice strašně malý klopný moment, takže tam to moc zápěstí nelámalo, ale mělo to tak velký zpětný ráz že Vám to udělalo slušnou modřinu v dlani. Podruhé se mi z toho střílet už moc nechtělo :).

Máte nějaké specifičtější preference na styl zásobníků, jako například "kosa"?
Mě se jako kosa opravdu líbí, tu dokonce mám protože jsem si říkal že to naplňuje mou představu o rčení: "Hodně muziky za málo peněz". Já když jsem zjistil, že já jako člověk který střílí mizerně, teď k tomu už i blbě vidím, bez jakéhokoliv vycviku jsem ve stoje schopen na 85 metrů trefit terč, tak si říkám: "Já nic moc víc vlastně nepotřebuju, to je lehoučký". Navíc máte 30 ran v zásobníku a současně se mi ta zbraň líbí, jak je lehká. Když to porovnáte třeba s Kalašnikovem, taková těžší bestie, taková jako…hmm.."dobrý no" :).

Z čeho střílíte nejraději, když si chcete udělat radost nebo oslavit nějaký skvělý den?
No, s jakoukoliv pistoli co střílím. Já jako zase tolik těch zbraní nemám,a i když se mi v těch mých příbězích líbí používat pětačtyřicítky, tak mám dvě, jednu malou - jednu velkou, mám Čezetu P-10 v ráži pětačtyřicet; ztoho se prostě fantastický střílí, i když je to jako služební zbraň a není to moc cílené na nějakou přesnou střelbu - zábava přesto velká :)

Máte nějaké osobní motto nebo motivační ideologii, která vám pomáhá dosahovat nových cílů? Kromě tedy známého hesla: "Svůj svět si musíme zasloužit." :)
Cesta je cíl. To asi také znáte : )
Jo! Také mi to připomíná tu skvělou písničku od Mňágy a Ždorp :).

Jakou radu byste dal malému Miroslavu Žambochovi, kdyby jste mu mohl předat jedno moudro ze své dospělosti?
Život je si třeba užívat.

Mno a co by ten mladej kluk poradil zase Vám?
Nikdy nepřestávej dělat to, co děláš rád.

Pokud by tohle interview mohlo být bráno jako štafeta, troufnul by jste si určit někoho, komu bychom mohli nyní předat štafetový kolík?
Může to být bráno jako pomoc, ale dle délky tohoto rozhovoru dost možná i malá pomsta :)
Jedno jméno mě napadlo ihned: Tomáš Němec.
No, určitě bude mít radost :)

Záznamník ztichl, notes s otázkami se zavřel. Právě jste dočetli interview s Miroslavem Žambochem. Už se ale se pomalu můžete těšit na jeho další knihu, která by se měla objevit na pultech snad během příštího roku a to hádám dle autorový současné knižní kadence - jedna kniha zhruba co dva roky.

Jako tečku za tímto projektem ještě přikládám autorovu poznámku, kterou mi nechal pod čarou za poslední otázkou, abyste tak vy, čtenáři, získali kompletní vyzobrazení charakteru jednoho z předních představitelů české fantasy a sci-fi.

Omlouvám se za dlouhé intervaly v mých odpovědích a velmi si cením času, který jste mi věnoval.

  • Miroslav Žamboch, Duben - Listopad; 2024